Bourne Supremacy - John Powell

Stopáž: 48:19
Rok vydání: 2004
Režie: Paul Greengrass
Hrají: Matt Damon, Franka Potente, Joan Allen, Brian Cox, Julia Stiles, Karl Urban, Karel Roden
Napsal: Vamp

Pokračování s názvem Bourne Supremacy se od skvělé jedničky v mnoha věcech liší, za prvé výměnou režiséra. Po Dougu Limanovi převzal režisérské otěže osvědčený dokumentarista Paul Greengrass (Bloody Sunday, United 93) a natočil ještě lepší snímek a producenti si mnuli rukou, protože se do kin hrnuly davy. Snímek tentokrát změnil radikálně kameru, která je oproti prvnímu dílu rozklepaná a tím nesmírně autentická a dravá, odložení stativu snímku dodalo pocit autentičnosti. Nemluvě o ďábelském střihu, ani jeden záběr netrvá déle než 5 sekund. I děj je tentokrát trochu jiný než předtím. Jason Bourne se tentokrát se jde pomstít všem, co mu jdou po krku a mnohokrát se mu podaří své protivníky zcela vyšachovat. Z hlediska Bournovské trilogie se jedná bezesporu o nejlepší a nejvyzrálejší díl, a taky především, o nejlepší soundtrack.

John Powell k Bournově trilogii neodmyslitelně patří, jenže tentokrát přišel s něčím novým a originálním. Ne, že by se jeho styl hudby až tak změnil. Soundtrack opět tvoří elektronika, protože bez ní by to prostě u tohoto filmu nešlo, nicméně je jí o poznání méně než v prvním díle. Velkou roli nezaměnitelně hraje orchestr. Powell si tentokrát více hraje s motivy, povětšinou sice převzaté z jedničky, ale úplně novém aranžmá a jinými nástroji. Přesto složil nový motiv, a to velmi melodické téma jeho ženy Marie (nebo se dá taky chápat jako motiv, který má zobrazovat Bourna jako člověka s emocemi). Téma je vskutku delikátní a harmonické, objevuje se v první skladbě Goa v čase 1:12 a je hráno akustickou kytarou se smyčci a postupně graduje. Vskutku brilantní opening hodný génia. Toto téma se objevuje dále ve smutné pomalé New Memories, hrané hobojem a smyčci (scéna kdy Bourne vzpomíná na Marii). A v plné parádě zazní na konci Powellova instrumentálního alba, ve skladbě Atonement v čistém orchestrálním přednesu (smyčce a klavír). Z emotivních skladeb by bylo záhodno ještě vypíchnout dojemný Funeral Pyre, kdy se z tklivé melodie na pozadí klavíru a smyčců stane v podstatě v druhé polovici akční skladba. Úžasně to koresponduje s danou scénou.

A pojďme již k samotné akci, která je o třídu zajímavější než v Bourne Identity. Powellovi se podařilo fenomenálně skloubit orchestr s tradiční elektronikou, která ustoupila do pozadí. Ale ne že by na ni skladatel zanevřel. Velmi účinně koresponduje s děním na plátně, když například hledají v počítačích informace o Bournovi, k tomu se hodí jedině výborné elektronické loopy jako ve skladbě Gathering Data, která elektronikou vyloženě srší. The Drop nás opět vrhá do vln osvědčeného nervózního staccato motivu ve skvělém aranžmá.

Z akčních skladeb je tu několik vrcholů nejen alba jako celku, ale jako vrcholových třešniček na dortu ve skladatelově kariéře. Jedná se především o neuvěřitelně dynamickou skladbu To The Roof, která nemá obdoby a její podrobný rozbor by dal na celou recenzi. Ale přece jen: jádro skladby tvoří velice nervózní smyčce hrající onen nedostižný staccato motiv, za dunění doslova hektických perkusí a hutné elektroniky. Tak to nějaké 2 minuty trvá, než skladba vygraduje v čase 2:16 a o minutu později se rozezní naplno do naprosté symfonické extáze, skladba svým spádem působí tak dynamicky, že člověku se jen hrnou slzy do očí nad touto genialitou. Skladba hraje ve scéně, kdy Bourne sleduje jeho údajnou protihráčku Pamelu Landy.

Druhá akční bomba je opět neuvěřitelně hektická Bim Bam Smash (během závěrečné skvělé automobilové honičky v ulicích Moskvy), jejíž prim hraje dravá elektrická kytara za doprovodu elektroniky a hutných perkusí, jež v čase 3:56 vygradují v úžasný staccato motiv s vpravdě bondovským patosem. Dechberoucí akční závěr alba.

Rovněž stojí za zmínku druhá skvělá akční polovina Berlin Foot Chase či dlouhá Moscow Wind Up, ve které se plynule střídají všechny možné motivy a v polovině vyústí v orientální akční inferno.

Mobyho notoricky známá píseň Extréme Ways atmosféru soundtracku nenaruší, k Bournovi se prostě hodí!

Shrnuto a podtrženo, score Bourne Supremacy sklidilo u posluchačů obrovský ohlas a není čemu se divit. Jako režisér Greengrass povýšil akci na umění ve filmu, takto povýšil John Powell akci na umění z hlediska hudby. U mě zabírá jedno z prvních míst mé pomyslné TOP 10 pro trvanlivost hudby a autorovy neuvěřitelné invence. Po všech stránkách geniální dílo, které nemít je hloupost.

100%

1. Goa 2:59
2. The Drop 3:42
3. Funeral Pyre 2:21
4. Gathering Data 1:54
5. Nach Deutschland 2:40
6. To The Roof 5:32
7. New Memories 2:48
8. Berlin Foot Chase 5:16
9. Alexander Platz / Abbotts Confesses 3:35
10. Moscow Wind Up 6:55
11. Bim Bam Smash 5:09
12. Atonement 1:32
13. Extreme Ways 3:56